Křehká je hranice mezi kýčem a pravým zahradnickým uměním. Vzpomínky z dětství na babiččinu zahrádku s dobráckým trpaslíkem a skleněnými koulemi v nás většinou vybudí milé vzpomínky, že to všechno bylo vlastně hezké. Takové zahrádky tvořily většinou ženy a byly především osazovány květinami od sousedky. A tak se některé druhy šířily od domu k domu, podarování přinášelo vzájemnou radost a sousedky se předháněly, která ta jejich zahrádka bude co nejpečlivěji udržovaná. Dalším důležitým zdrojem rostlin byly trhy. Proto se nejvíce šířily druhy květin, které se snadno rozmnožují dělením.

Oblíbené byly především hodně nápadné vyšší trvalky, viditelné i za plůtkem a hlavně se hodily k řezu do kytic domů i na hřbitov. Třeba srdcovky, pivoňky, floxy, ostrožky a z cibulovin hlavně tulipány. Nechyběl venkovní asparágus – chřest.

Důležité byly též rostliny užitkové, především léčivé a kořeninové. Bylo to velmi praktické, neboť třeba pro takový libeček nemusely hospodyňky daleko. A v rohu zahrádky se pyšnila statná rebarbora.

V dnešní době se náš venkov zase dává trochu do pořádku. Bohužel je nová architektura k pláči a s ní i okolí těchto staveb s anglickým trávníkem a barevnými jehličinami. Sem tam se ale najdou i krásně opravené staré chalupy, ke kterým se ale již moderní, dobře vykůrovaná zahrada, opravdu nehodí. Je zde místo právě pro ty staré babiččiny zahrádky s dřevěným plůtkem a trochu kýčovitými trvalkami a voničkami.

Pokud si k nám přijedete na jaře nebo na podzim pro rostliny do právě takových zahrádek, rádi Vám poradíme, čím je osázet. Aby byly stále krásné a upravené, to už bude zase na Vás, a bude Vám to jistě přinášet mnoho radosti.